Koliha velká: melancholický hlas luk, který z naší krajiny téměř zmizel

Mon, 21.09.2026

Na Kozmických ptačích loukách patří koliha velká (Numenius arquata) k pravidelným návštěvníkům. Každoročně ji pozorujeme při jarním i podzimním tahu, někdy jednotlivě, jindy v malých hejnech. Někteří ptáci se zdrží překvapivě dlouho – skupinky až kolem deseti jedinců mohou na loukách zůstávat hluboko do zimy a k odletu je přiměje až delší období silných mrazů. Koliha se na Kozmických loukách objevuje opakovaně už řadu let a patří zde k pravidelně zaznamenávaným tažným druhům.

Je přitom zvláštní pomyslet na to, že ještě před několika desetiletími koliha velká na Hlučínsku hnízdila. Dnes, po všech proměnách zdejší krajiny, působí představa hnízdícího páru tohoto mimořádně ostražitého lučního bahňáka skoro neuvěřitelně. Už více než třicet let se tak neděje. Přesto doufáme, že pokud se bude dařit obnovovat rozsáhlou otevřenou krajinu s mokrými loukami, mělkými vodami a dostatkem klidných míst, mohla by se jednou koliha vrátit nejen jako host na tahu, ale také jako hnízdící druh.

Hlas, který k otevřené krajině patří

Koliha velká je největším evropským bahňákem. Rozpětí jejích křídel se blíží jednomu metru, její hnědě skvrnité opeření ji ale v louce dokáže překvapivě dobře skrýt. To, co ji prozradí nejčastěji, je její hlas a nápadně dlouhý, dolů zahnutý zobák.

Hlas kolihy se těžko zaměňuje s jiným ptákem. Daleko krajinou se nese její táhlé, trochu melancholické „kúú-li“, které při toku přechází do zvláštního bublavého, postupně zrychlujícího trylku. Právě tento „bublavý“ zpěv samců patřil v mnoha částech Evropy po staletí k charakteristickým zvukům jarních luk, vřesovišť a rašelinišť. Dnes na řadě míst utichá společně s mizejícími kolihami.

Zobák, který hledá kořist pod povrchem

Zobák kolihy není jen nápadnou ozdobou. Je to mimořádně účinný nástroj k získávání potravy. Pták jím sonduje měkké bahno nebo vlhkou půdu a vytahuje žížaly, larvy hmyzu a další bezobratlé. Na pobřežních zimovištích přibývají v jídelníčku mnohoštětinatci, měkkýši a drobní korýši.

Slukovití bahňáci mají ve špičce zobáku velmi citlivý hmatový aparát. Mechanoreceptory jim umožňují zachytit jemné změny tlaku a vibrace v mokrém substrátu, takže část kořisti mohou objevit, aniž by ji vůbec viděli. Koliha proto může kráčet loukou, opakovaně zasouvat zobák hluboko do půdy a hledat potravu ukrytou pod povrchem. Výzkumy navíc ukazují, že samotné zakřivení zobáku může být výhodou při vytahování kořisti z dutin a prostor, kam by se rovný zobák dostával obtížněji.

Samice mívají zobák delší než samci. Při pohledu na osamocenou kolihu se podle něj pohlaví spolehlivě určit nedá, u páru ale bývá rozdíl někdy dobře patrný.

Právě závislost na měkké půdě dobře vysvětluje i zimní chování kolih na Kozmických loukách. Dokud nezamrzne půda a zůstávají dostupné nezamrzlé mělké vody a podmáčená místa, mohou zde nacházet potravu. Delší silné mrazy však jejich „spižírnu“ uzamknou pod vrstvou ledu a ztvrdlé půdy a ptáci se musí přesunout jinam.

Hnízdo potřebuje hlavně prostor a klid

Hnízdní areál kolihy velké se táhne napříč obrovskou částí Eurasie. V Evropě hnízdí od Britských ostrovů a západní Evropy přes Skandinávii a střední Evropu až k Rusku; další populace pokračují daleko na východ přes Sibiř.

Přesto si nemůže vybrat libovolnou louku. Koliha je pták rozsáhlé otevřené krajiny. Hnízdí na mokrých a extenzivně obhospodařovaných loukách, pastvinách, rašeliništích, vřesovištích a místy i v zemědělské krajině. Hnízdo leží přímo na zemi a důležitá je nejen vegetace kolem něj, ale také charakter širokého okolí. Nová studie z Polska ukázala mimo jiné význam vzdálenosti od lesních okrajů a struktury okolní zemědělské krajiny. Kolihy zkrátka potřebují prostor, ve kterém mají dobrý rozhled.

To je jeden z důvodů, proč jim nesvědčí krajina postupně rozdělená lesíky, hustými remízy, zástavbou a dalšími vysokými strukturami. Výzkumy z Británie zjistily nižší početnost a výraznější pokles kolih v krajině s větším zastoupením orné půdy a lesa. Blízkost stromů a lesních okrajů může zároveň znamenat větší riziko predace hnízd a mláďat.

V Česku téměř zmizela jako hnízdící pták

Česká republika leží na okraji evropského hnízdního areálu. První spolehlivé zprávy o hnízdění u nás pocházejí až ze 40. let 20. století. Koliha potom hnízdila především v otevřených vlhkých lukách a mokřadních krajinách, její populace však postupně prakticky zmizela. Dnes u nás hnízdí nanejvýš ojediněle a nepravidelně, zatímco při tahu se s ní stále můžeme setkávat každoročně.

Jedním z posledních míst, kde se o návrat kolihy cíleně usiluje, jsou jihočeská Zbudovská blata. Česká společnost ornitologická uvádí, že v širším okolí se v posledních letech pokoušely hnízdit maximálně dva páry, v některých sezonách se však hnízdění nepodařilo vůbec potvrdit. Právě zde je dnes obnovována krajina kdysi rozsáhlých mokrých luk, která byla ve druhé polovině 20. století silně odvodněna melioracemi.

O to silnější je představa, že podobný pták kdysi hnízdil také na Hlučínsku. Koliha potřebuje něco, čeho jsme z nížinné zemědělské krajiny během několika desetiletí ztratili obrovské množství: rozsáhlé, klidné a otevřené louky s dostatkem vláhy, pestrou strukturou porostu a bohatou půdní faunou.

Na jaře na sever, na podzim zpět

Většina kolih velkých je tažná, přesto jejich migrace není všude stejná. Evropské populace se pohybují převážně v ose severovýchod–jihozápad. Ptáci hnízdící ve Skandinávii, severním Rusku a střední Evropě směřují na zimu především k pobřeží západní Evropy, Severního moře a Atlantiku, někteří pokračují až na Pyrenejský poloostrov a do severní Afriky. Populace z východnějších částí Eurasie využívají další tahové cesty směrem k jižní Asii.

GPS vysílače ukázaly, jak překvapivě rychlá může jarní cesta být. Některé kolihy zimující v západní Francii směřovaly na hnízdiště do Finska, Ruska, Běloruska nebo Pobaltí a evropský kontinent dokázaly během jarního tahu překonat za méně než týden. Podzimní návrat bývá pomalejší a ptáci častěji využívají zastávky, například v oblasti Wadden Sea.

U kolih, které se zastavují na Kozmických ptačích loukách, samozřejmě bez individuálního značení nevíme, odkud konkrétní pták přiletěl a kam míří. Mohou však být součástí migračních proudů propojujících střední Evropu se severnějšími hnízdišti a západoevropskými či atlantskými zimovišti.

A některé zjevně nikam nepospíchají. Mírné zimy umožňují kolihám setrvávat na vhodných vnitrozemských lokalitách velmi dlouho. Teprve když mráz na delší dobu uzavře přístup k potravě, pokračují dál.

Stále jich jsou statisíce. Přesto rychle ubývají

Celosvětová populace kolihy velké se v současnosti odhaduje přibližně na 835 tisíc až 1,31 milionu jedinců. V Evropě hnízdí zhruba 212 až 292 tisíc párů. To jsou na první pohled vysoká čísla. Problém je v jejich směru – populace dlouhodobě klesá.

A někde je propad téměř neuvěřitelný. V Irsku odhalilo celostátní sčítání v letech 2015–2017 pouze 138 hnízdních párů. Ve srovnání se staršími odhady to představovalo pokles nejméně o 96 procent za méně než třicet let. V Británii se početnost za přibližně čtvrt století snížila o více než 48 procent.

Největším problémem přitom není pouze úbytek dospělých ptáků. Kolihám se na mnoha místech nedaří vyvést dostatek mláďat. Za poklesem stojí kombinace ztráty a degradace hnízdního prostředí, odvodňování, intenzivního zemědělství, změn v obhospodařování luk, zalesňování otevřené krajiny a vysoké predace hnízd a kuřat. Negativní může být paradoxně i úplné opuštění luk – vysoký, hustý porost přestává kolihám vyhovovat. Přidává se rušení a stále významnější dopady klimatických změn.

Jak vážný může být problém s predací, ukázala studie ze 136 hnízd ve východní Anglii: průměrná pravděpodobnost, že hnízdo přežije celou inkubaci, byla jen kolem 25 procent a 86 procent neúspěšných hnízd zničili predátoři. Výsledky z jedné oblasti samozřejmě nelze jednoduše přenést na celou Evropu, dobře ale ukazují, proč nestačí, aby se dospělý pár na vhodné louce pouze usadil. Musí zde mít šanci také bezpečně vyvést mladé.

Mohla by jednou znovu zahnízdit i na Kozmických loukách?

To je přání, které dnes může znít velmi odvážně. Za více než třicet let bez hnízdění se nejen na Hlučínsku změnilo mnoho. Koliha je navíc náročný druh. Potřebuje velký otevřený prostor, vhodný vodní režim, pestré louky, dostatek potravy, klid a podmínky umožňující přežít vejcím i mláďatům. Výzkumy z různých částí Evropy potvrzují, že nestačí vytvořit jednu mokrou tůň nebo zachránit jeden kousek louky – rozhoduje charakter celé krajiny.

Právě proto má obnova Kozmických ptačích luk smysl. Mozaika mokrých i sušších luk, mělkých vod, tůní a pastvin vytváří podmínky, které v okolní krajině dlouho chyběly. Koliha zde dnes pravidelně nachází potravu a bezpečné místo při tahu a někdy zde dokáže strávit velkou část zimy.

To ještě neznamená, že začne hnízdit. Ale návrat hnízdící kolihy by byl jedním z nejkrásnějších důkazů, že se podařilo obnovit něco mnohem většího než jednu lokalitu – kus skutečně fungující luční krajiny.